Díky meditacím se Abhejali Bernardová stala teprve desátým člověkem, který zvládl sedm vybraných obtížných dálkových přeplaveb po celém světě. Napsala o tom knihu Dokud voda neskončí.
Meditace je nedílnou součástí každého jejího dne. I když je zrovna Abhejali Bernardová během tohoto rozhovoru na koncertním turné v Austrálii a na Novém Zélandu s hudební skupinou Agnikana’s Group, vždycky vstane alespoň o chvilku dřív, aby si zameditovala a zazpívala pár manter.
„Když během turné nestihnu běhat, svět se nezboří. Na druhou stranu, když jsme u moře nebo oceánu, budu raději nevyspalá, než abych vynechala možnost skočit do vody,“ říká žena, která má za sebou výzvu Oceans Seven, přirovnávanou k mořské variantě Koruny planety, tedy zdolání nejvyšších vrcholů na sedmi kontinentech.
Když plavete v moři desítky kilometrů, meditujete při tom?
Když jsou podmínky relativně dobré, po nějaké době plavání se mysl ztiší a člověk jen tak plyne, je tady a teď. Takové to bylo na Catalině v Kalifornii. Jindy, když jsou veliké vlny, to může být boj o každý nádech a pak je meditace o hodně těžší. Důležité je i přesto zůstat pozitivní, protože stěžování ničemu nepomůže. Člověk může být ve svém nitru, ale zároveň si musí dávat pozor, že pořád plave, že plave tam, kam má, nevzdaluje se moc od lodi. Ale ten stav „bytí“, když se ho podaří dosáhnout, je úžasný. Splynutí s přírodou, vnitřní klid, spokojenost.
Vaše cesta k plavání vedla právě skrze meditace Šrí Činmoje, který propagoval jejich propojení s pohybem. Proč jste se ale pustila do dálkových plaveb na otevřené vodě?
Kdybych nezačala meditovat, asi bych se ke sportu v dospělosti nevrátila. Přestože všichni víme, že je „ve zdravém těle zdravý duch“, tak nějak se nám život připlete do cesty a máme pocit, že nemáme čas. Šrí Činmoj, můj učitel meditace, doporučoval svým studentům nějakou fyzickou aktivitu, protože když mě bude bolet břicho nebo hlava, tak se mi nepodaří ztišit myšlenky a ponořit se do hloubky a klidu srdce.
Začala jsem tedy běhat a pak jsem se „náhodou“ dostala k plavání na otevřené vodě. A když jsem překonala počáteční obavy z neviditelných tvorů obývajících podmořskou říši a přirozenou nechuť vydat se za hranice známého a komfortního, plavání venku mi učarovalo. Ta možnost dostat se vlastní silou na druhou stranu, ta prostota, kdy máte jen plavky, čepičku a brejličky. Nic navíc, nic, co by člověka rozptylovalo. Je potřeba jen postupovat kupředu. Neřešit věci, které nedokážu vyřešit, být tady a teď a plavat, dokud se nedostanu na druhou stranu.
Proč jste se pustila do extrémní výzvy Oceans Seven?
Sedmičku oceánů jsem dlouho neplánovala, ale postupně přicházely různé výzvy a já jsem nechtěla prvoplánově říkat ne. Tak jsem se ocitla uprostřed La Manche jako součást štafety. Přeplavba na počest Nelsona Mandely mi zase ukázala, že se mám postavit i svému největšímu strašáku, studené vodě, a pustit se do Severního kanálu mezi Irskem a Skotskem, kvůli kterému jsem odmítala jakoukoli zmínku projektu Oceans Seven.
Meditace mě už v té době naučila, že spousty strachů a obav si sami tvoříme ve své hlavě a že často si ani nedáme šanci něco udělat, a já nechtěla někdy v budoucnu litovat toho, že jsem to nezkusila. Motivací byla hlavně potřeba poznat, co ve mně je, dozvědět se, jaká jsem, co potřebuju změnit – a to se mnohem líp dělá ve chvíli, kdy je člověk mimo svou komfortní zónu.
Pojďme si je vzít popořadě. První byl kanál La Manche v roce 2011. Jak byl zrovna v čase vaší přeplavby náročný? Prý jste se potýkala s mnohahodinovou mořskou nemocí, s tím se dá také plavat?
Podmínky mi tehdy připadaly docela špatné, ale ve skutečnosti to bylo do značné míry dáno mojí nezkušeností. I když ze třinácti lodí doprovázejících plavce – nebo štafetu – dorazily do Francie jen čtyři, takže to nebylo úplně nejjednodušší. Během přeplavby mě poprvé přišla navštívit mořská nemoc, která se se mnou pak kamarádila i na dalších přeplavbách.
Nicméně jediné, co člověku zbývá, je plavat dál a doufat, že to přejde. Strávila se mnou asi pět hodin, kdy jsem nic nemohla jíst ani pít. Ale plavat se dá, člověk jen vždycky na chvíli zastaví, nakrmí rybičky – jak se tomu mezi plavci vznešeně říká –, v tu chvíli se mu uleví a plave dál, dokud nepotřebuje celý ten cyklus zopakovat.
Gibraltar přišel o dva roky později, výrazně kratší, byla jste nadšená z delfínů, zase ale hodně foukalo. Jaké to tam bylo?
Gibraltar mě lákal tím, že doplavu z jednoho kontinentu na druhý. Že vlastním úsilím spojím dvě na první pohled tak odlišné pevniny. Měla jsem pocit, že to bude vzhledem k poloviční vzdálenosti brnkačka. Nakonec mi průliv naservíroval některé výzvy, kvůli kterým je součástí Oceans Seven. Zároveň se mnou plavali delfíni, přestože jsem se musela nejprve ujistit, že to nejsou žraloci. (smích)
Proč se kanál Catalina v Kalifornii, který jste přeplavala v roce 2015, zdolává netradičně v noci?
V noci méně fouká. Ráda plavu v noci, člověk se víc může ponořit do sebe, protože má o jeden smysl méně.
Délkou byla Catalina podobná jako La Manche, prý jste si při plavání užila svítící plankton?
Představte si tisíce světlušek při každém záběru. Bioluminiscence byla nádherná a čas utíkal neuvěřitelně rychle. Navíc jsem neměla mořskou nemoc. Byla to pro mě tak krásná přeplavba, že jsem si říkala, že určitě ještě něco dalšího poplavu.
Cugarský průliv je mezi japonskými ostrovy Honšú a Hokkaidó, to byl rok 2016. Jaké bylo vyrovnávat se s místními silnými proudy a vidět svůj cíl se i vzdalovat?
V Japonsku jsem poprvé vnímala proudy. Většinou netušíte, že jste v nějakém proudu – na dně nejsou žádné čáry ani dlaždice, takže netušíte, že třeba plavete na místě. Tady pode mnou ubíhaly medúzy a já jsem věděla, že tak rychle neplavu, že tam musí být proud. Proud jedním směrem, vítr opačným, takže jsem si připadala jako v pračce.
Na Havaji jste v roce 2017 absolvovala nejdelší kanál Kaiwi, kde jste plavala dvaadvacet hodin a v polovině vám už docházely síly. Díky čemu jste to zvládla i přes velké vlny, kde je navíc spousta žraloků, takže jste museli používat jejich odpuzovače?
Přeplavba na Havaji je nejdelší z celé sedmičky. Je to 42 kilometrů, vzdálenost maratonu. Navíc Havajské ostrovy jsou malinká pevnina uprostřed rozlehlého Tichého oceánu, který není nikterak tichý, valí se přes něj obrovské dmutí, ze kterého u pobřeží vznikají veliké vlny. Mořská nemoc mě přišla navštívit na celou noc, která trvala nekonečných dvanáct hodin. A když člověk nemůže jíst ani pít a u toho pořád plave, dojde do bodu, kdy už není moc odkud brát.
Chtěla jsem ale ze sebe vydat všechno, a teprve kdyby ani to nestačilo, tak to vzdát. Naštěstí s rozedněním jsem mohla začít jíst, ale pohybovali jsme se dopředu hodně pomalu. Tady jsem si opravdu musela sáhnout hodně, hodně hluboko. A myslím, že kdybych nemeditovala, mysl by mě už dávno přesvědčila, abych vylezla na loď a zabalila to.
Severní kanál mezi Irskem a Skotskem jste zvládla ve stejném roce jako předchozí „Havaj“. Problémem bylo počasí i veliké medúzy, které vás opakovaně požahaly. Délka trasy 34 kilometrů, voda chladná jen 14 stupňů – co vás k této přeplavbě napadá?
…..
