Ukázky z knihy

Předmluva

Ve chvíli, kdy svět oslavoval Ester Ledeckou jako olympijskou vítězku, vyšla na břeh Cookova průlivu na Novém Zélandu Abhejali Bernardová, holka ze Zlína. Radovala se s přáteli. Těšila se z toho, co dokázala. Přeplavala Oceans Seven, sedmičku nejnáročnějších světových průlivů. Abhejali je pro mě ztělesněním toho, co je opravdová podstata sportu.

Živím se tím, že mluvím s lidmi. Dělám rozhovory v rozhlase. Občas i se sportovci, trenéry, lidmi z olympijského výboru. Vždycky mě překvapí, jak dlouho váhají nad otázkou:

„Co je podstatou sportu?“

Žiju v domnění, že když ho provozují většinu života, tak to musí vědět. Přesto jsem odpověď „Sport je tu proto, aby vás udělal lepším člověkem“ neslyšela skoro od nikoho.

Vlastně není divu. Když se podívám na sebe, která jsem od sedmi let vyrůstala v drilu sportovního tréninku, mám pocit, že nám cosi zatajili. Třeba to, že samotná mentalita vítěze prostě nestačí. Zamýšlím se nad svou cestou, když čtu příběh Abhejali. Začala meditací, pokračovala sportem.

Já začala sportem. Být první. Nejlepší. Výborná.

Všechno tohle v mém životě změnily hory. Přišlo opravdové vnímání pohybu, radost, pocit naplnění. Ale i neskutečná zima, práce s vlastní myslí, bolest… a pak krása prvních paprsků nad ránem. Sama se sebou, a přece součástí vyššího principu. ­Nevítězit. Splynout. A pak zkouška. V Ladakhu jsem měla ukázat, jak jsem dobrá na motorce, na raftu a hlavně při výstupu na šestitisícovku. Místo toho jsem zůstala po nehodě kamaráda v indické nemocnici, abych se o něj starala. Byla jsem přesně ve svém duchovním srdci, vím, co tím Abhejali myslí, když o tom píše.

Lidé, co o meditaci a obecně o učení moudrých – ať už jde o dalajlámu nebo súfijské mystiky – něco vědí, nebudou překvapení, když si budou v téhle knížce číst konkrétní věty nebo odstavce. Ale některé pravdy je dobré si připomínat. Omílat je jako mantry, jako modlitby, jako součást našich životů. Stejně jak píše Abhejali o meditačním koutku v bytě… udělat jim koutek ve svém srdci. Vracet se tam pro ně, když máte pocit, že okolní svět s vámi třese a chce, abyste uvěřili jeho často falešným nabídkám.

Pak, s trochou tréninku, můžete uběhnout maraton, vystoupit na šestitisícovku, přeplavat moře nebo třeba „jenom“ běžet se psem podél Berounky. Ono totiž není žádné „jenom“. Iluze výkonu i času jsou dva zákony moderní doby a čelit jim je těžké.

Je mi ctí, že můžu psát předmluvu ke knize dívky, která to dokázala.

Ke knize, kde jsou staré pravdy i pravdy nové. Ke knize, která je kromě jiného i skvělou motivací k tomu, jak naplnit podstatu lidského zrání a posunout se zase o krok dál. 

Lucie Výborná

Trénink na La Manche se podle mě skládá ze čtyř částí:

1.Studená voda

Tuhle část rozhodně potřebuju trénovat nejvíc. Zimy se bojím hodně. Snažím se dokonce o posunutí termínu přeplavby, ale neúspěšně. Jak se venku otepluje, začínám plavat v okolních rybnících, protože bazén v Tescomě má jen 20 metrů a plavat tam dlouhé hodiny mi zamotává hlavu. Potřebuju navíc trénovat bez zastávky a při obrátce v bazénu si ruce odpočinou. Když plavu nějaký dlouhý trénink na padesátce ve vnitřním bazénu, třeba čtyři hodiny v kuse, snažím se ani při občerstvení nestát a ničeho se nedržet. Pravidla přeplavby totiž nepovolují se za celou dobu kohokoli dotknout nebo se čehokoli přidržet, a na La Manchi si ani nestoupnete na dno, abyste si odpočinuli. Šlapu tedy vodu, což ve zlínském bazéně, který je na obou stranách mělký, jistě působí docela legračně; člověk se musí snažit, aby si při tom neukopnul prsty. I přestávka na záchod je vlastně nežádoucí odpočinek, jakkoli to pro mysl může být vítané zpestření, a člověk potřebuje natrénovat čůrání za provozu. To v bazénu nejde, nebo to přinejmenším není vhodné. 

O víkendech hledám pokud možno nedaleká místa, kde by se dalo kvalitně trénovat. Okolní rybníky jsou bahnité a na dlouhé hodiny plavání ne úplně lákavé, navíc se začínají rychle oteplovat. Náš první výjezd nedopadl úplně podle představ. Začátkem května jsme vyrazily s mojí nejlepší kamarádkou Charumati (koho taky nejsnáz přemluvíte na cokoli, že jo…) na Horní Bečvu. Podle dostupných informací jsem předpokládala, že teplota vody bude 14–15 °C. Náš teploměr ale ukázal pouhých 11 °C.

Jelikož jsem se potřebovala naučit jíst při plavání, sehnaly jsme od známých nafukovací člun, takový ten malý dětský. Když se nám ho konečně podařilo nafouknout a naložit termoskami, po krátké meditaci na ochranu před zmrznutím jsem se, se dvěma čepičkami na hlavě (na La Manchi můžete mít jen jednu), pomalu vnořila do čisté vody Horní Bečvy. Bylo to u hráze, lidé se zastavovali a nevěřícně na nás koukali. Ještě dnes se nad tím musím pousmát, ale tehdy mi do smíchu nebylo. 

Plán zněl plavat tři hodiny a Charumati měla pádlovat vedle mě a pravidelně mi dávat pít. Začala jsem plavat co nejrychleji, abych vytvářela co nejvíc tepla. Dětský člun ale nebyl na něco takového úplně dělaný a Charumati mě nakonec musela občerstvovat ze břehu. Já plavala sem a tam (to „tam“ nebylo moc daleko, abych se v případě křečí neutopila) a přemlouvala se, abych ještě chvíli vydržela. Nakonec jsem vydržela hodinu a půl. Potom jsem se sice až tolik netřásla a možná bych to zvládla i déle, ale ono se to těžko poznává, když s tím člověk nemá žádnou zkušenost.

2.Vytrvalost

Ten týden jsem uplavala 23 kilometrů, o týden dřív 25, předtím 41. To už byl pro mě veliký a výjimečný týden, většinou jsem se pohybovala kolem 30 kilometrů za týden, někdy 35, což je vzdušnou čarou přibližně vzdálenost z Anglie do Francie. Jak se můj termín blížil, v plánu jsem měla věnovat se co nejvíc studené vodě ve spojení s vytrvalostí. Věděla jsem, že vydržím, to jsem si vyzkoušela při ultrabězích, ale vydržet v zimě, to byla nová výzva.

Týden po Bečvě jsme jely zkusit plavat na řece Moravě. Ta měla 17 °C a byla docela špinavá. Když plavete kraula, dostane se vám při nádechu do pusy trocha vody. Když ta voda není nikterak čistá, moc se vám v ní plavat nechce, a holky na loďce udělaly tu chybu, že mi řekly, že mám špinavý obličej. Hodinu jsme plavaly proti proudu, znakem potom půl hodiny zpátky a pak ještě třicet minut, aby to byly aspoň dvě hodiny. 

V neděli vyrážíme na brněnskou přehradu. Jede se mnou sestra Janka a v Brně se k nám přidává Lenka, ta ultraběžkyně, se kterou jsem kdysi v Brně běžela závod na 48 hodin. Já jsem postupem času začala plavat, Lenka se vrhla na ještě delší vzdálenosti a dosud drží některé české rekordy, třeba v běhu na 1 000 mil (1 609 kilometrů).

Celou cestu do Brna leje, přehrada má 13–14 °C, venkovní teplota se pohybuje okolo 13 °C. Když vyplaváváme, sice přestává pršet, ale fouká pořád tak silný vítr, že si na začátku ve vlnách připadám jako na moři. Opravdu! V plánu jsou tři hodiny a je to takový první trénink se vším všudy, za podmínek jako na La Manchi by se dalo říct.

Každý trénink v podmínkách co nejbližších přeplavbě je prospěšný nejen pro tělo, ale i pro hlavu. Je užitečný nejen pro plavecké cíle, ale i pro život. Jdete do vody a víte, že vám bude zima. Už při meditaci na břehu vám je zima. Co, už cestou v autě je vám při představě plavání zima. Začnete plavat a čas utíká strašlivě pomalu. Ale trpělivost je ctnost a já se učím být trpělivá. Voda je na mě studená, tak máme domluvené občerstvování každých 20 minut. Vždycky zaplesám, když na loďce vidím jiný pohyb než pádlování, protože to znamená přípravu teplého pití. Sezóna parníků ještě nezačala, a tak máme přehradu jen pro sebe.

Drkotám zuby, ale s postupem času se to příliš nezhoršuje a pořád jsem při smyslech, plán tedy plníme. Kromě trpělivosti je to posilovna síly vůle a test mého odhodlání, toho, jestli jsem hodna ponořit se do vln onoho bájného průlivu. Život je výzva a cokoli, čeho stojí za to dosáhnout – ať už ve sportu, v kariéře nebo v osobním životě –, není snadné a stojí to úsilí, spoustu úsilí, trvalého a vytrvalého úsilí. Na druhou stranu kdyby věci přicházely snadno, někdo nám je naservíroval na stříbrném podnosu, nevážili bychom si jich. Tvrdá práce přináší odměnu. I po tomto dílčím úspěchu – a co jsou to 3 hodiny, nějakých 9 kilometrů, ve srovnání s La Manchem – cítím uspokojení, že jsem udělala důležitý krok k cíli, že jsem se nevzdala.

Cestou domů posloucháme hokej. Vyhráli jsme nad Ruskem a skončili jsme třetí na mistrovství světa! Je 15. května, vážím 66 kilo, za týden mám naplaváno (v bazénu i venku) 27,5 kilometru.

3.Rychlost

V tréninku nestačí ploužit se konstantní rychlostí, je potřeba umět zrychlit, protože se může stát, že bude nutné přesprintovat nějaké proudy. Ve vnitřním bazénu plavu občas rychlostní tréninky.

4.Vnitřní příprava 

Tento můj trénink začal už před 15 lety, mám tedy pevné základy a oproti ostatním plavcům možná náskok. Ranní meditace je první věc, kterou dělám, ještě před snídaní, před tréninkem. Abych stíhala před prací naplavat potřebné kilometry, posouvám meditaci na 5:30. Na meditačním místě mám položený papírek, kam jsem si napsala svůj cíl. Díky tomu si ho neustále připomínám a dodávám mu tím život a energii. Je dobré mít cíl na očích, klidně třeba v koupelně na zrcadle.

Představivost má obrovskou sílu. Proto jsou důležité pozitivní myšlenky. Já si představuju, jak ve Francii vystupuju z vody. Na lednici jsem si na á čtyřku napsala jednu z Guruových rad: Opakovat si pořád dokola, dokud to nebudeme schopni realizovat: „Dokážu to – už jsem to dokázala.“ Snažím se vžít do toho, že jsem to už dokázala. Že stojím na francouzském břehu. A snažím se vnímat, že druhý břeh chce, abych ho dosáhla, že si mě k sobě volá, pomáhá mi. Jako když se dítě učí chodit a máma mu jde naproti. 

Před každým tréninkem se snažím chvilku soustředit, možná půl minuty. Jeden trenér, když mě vidí sedět na okraji bazénu, povídá: „Nelelkujte, máte to zaplacené.“ Usměju se a skočím do vody. Člověk si během toho krátkého okamžiku uvědomí, proč je ráno na bazéně, když by byl raději v posteli. Proč se chystá plavat x hodin v ledové vodě, když na něj jeho mysl křičí, že se zbláznil. Uvědomí si, že tohle je jen další krok směrem k cíli, kterým byla v mém případě úspěšná přeplavba kanálu La Manche.

Nepoddat se strachu

Souběžně s tréninkem probíhají další přípravy. Sháním finance a podpůrný tým, řeším ubytování a letenky, pročítám vyprávění plavců, kteří plavbu absolvovali, a hlavně – prozkoumávám žraloky…

Útoků žraloka na plavce na otevřeném moři moc není, přesto je náš strach z nich obrovský. Jeden z mála incidentů, o kterém jsem našla zmínku, bylo kousnutí od žraloka-vykrajovátka, jak jsem si ho česky nazvala. Žralok doutníkový je malý, asi půlmetrový žralok, jehož spodní zuby jsou jako pila. Zakousne se do kořisti, přicucne se a otáčí, dokud z velryby nebo třeba z delfína nevykrojí kus masa ve tvaru sušenky. Výjimečně se zakousne i do člověka. Řekla jsem si, že pokud by si jen ochutnal, s největší pravděpodobností to přežiju, a že ta šance, že bude chtít ochutnat zrovna mě, je v tom širém oceánu docela malá.

V kalifornských vodách jsou i jiní, mnohem větší žraloci. Ti, pokud se na vás vyřítí z hlubin, protože si vás vyberou jako kořist – nebo se spíš spletou, protože jako lidé nejsme jejich přirozenou potravou –, tak už vás slupnou celé, nebo si přinejmenším ochutnají o dost větší kus. Přesto jsem se nechtěla poddat strachu, který je do velké míry způsobený právě filmem Čelisti a často nezaslouženou reputací žraloků. A hlavně obavami z neznámého a neviděného. Nechtěla jsem se tímto strachem nechat paralyzovat. Své mysli jsem to vysvětlila tak, že se přece nebojím vyjít z domu, i když mě může srazit auto nebo na mě může spadnout strom, případně mě může napadnout nějaký lidský žralok – a pravděpodobnost těchto událostí je ve skutečnosti větší než setkání s krvežíznivým mořským zabijákem.

I tak jsem samozřejmě zkoumala, jak se takovému nechtěnému setkání vyhnout. První tři body na seznamu prevence bohužel dodržet nepůjde:

1. Držet se ve skupině – ne, není to proto, že se zmenšuje pravděpodobnost, že napadne zrovna vás – je to proto, že žralok spíš napadne osamělého jedince.
2. Nevzdalovat se moc od břehu – hm, to bych nikam nedoplavala…
3. Nebýt ve vodě za soumraku a za tmy, kdy jsou žraloci nejaktivnější – to taky úplně nepůjde. Kvůli silným odpoledním větrům se vyplavává před půlnocí.

Dočetla jsem se taky, že by žraloky podle nejnovějších průzkumů mohlo odpuzovat pruhované oblečení. Vypadáte totiž jako perutýn nebo pruhovaný mořský had, které žraloci obvykle nejedí. Dokonce i král Tongy prý při návštěvě Austrálie prohlásil, že se jeho lidé útoků žraloků nebojí, protože se pomalují černo-bílými pruhy. Řekla jsem si, že by na tom něco mohlo být; problém však byl, že se v tomto designu vyrábějí jen neopreny, nikoli plavky. Je pravda, že plavky by ale nejspíš byly moc krátký had, takže jsem zavrhla i myšlenku bílých plavek, na které bych si pruhy domalovala.

Nakonec jsem pro klid mysli objednala jedno zařízení NoShark, odháněč žraloků, který funguje tak, že po ponoření do slané vody vytváří elektrické pole s frekvencí, která je žralokovi hodně nepříjemná. Žraloci jsou zajímaví tvorové. Jsou starší než dinosauři a byla doba, kdy brázdili i Českem, to když naše území ještě pokrývalo pravěké moře. Na čumáku mají zajímavý orgán nazývaný Lorenziniho ampule. Díky němu vnímají změny teploty a slanosti, ale hlavně i drobné změny elektrického pole okolo sebe. Každý živočich, tedy i člověk, přitom vyzařuje slabé elektro­magnetické pole, takže žralokovi nevadí tma nebo zakalená voda.

Dále jsem si objednala magnetický náramek, který má taky narušovat žraločí citlivá elektromagnetická čidla a nemusí se každých pár hodin nabíjet. A taky jeden malý sprejový repelent, který obsahuje napodobeninu tlejícího žraloka. Po použití ovlivňuje žralokům čich a chuť, přitom jim nijak neubližuje, jen odrazuje jejich zvědavost, protože se zkrátka nechtějí nacházet poblíž rozkládajícího se kolegy.

Nic z toho nebudu moct mít na sobě, to je proti pravidlům, ale bude možné to přidělat ke kajaku. Sprej může mít po ruce kajakář – i když upřímně, než by ho našel, odjistil, podal mi… Některé z těch věciček, a to mě hodně pobavilo, mají až stoprocentní účinnost! Všechny ale varují, že žraloci jsou nevyzpytatelní, hlavně ti velcí bílí – tohle všechno je opravdu hlavně pro klid mojí mysli.

Lepší nemyslet

Ráno na nás v přístavu čeká několik „Tlustých potápek“, aby nám zamávali. Vtom k nám přichází Quinton. „Všechno dobrý?“ ptá se.

„Jo jo,“ odpovídám.

Quinton se otáčí a míříme k lodi. Stojím na palubě, ještě je tma a čekám, že proběhne nějaká diskuze. Loď se najednou začne pohybovat, a tak si myslím, že asi vyjedeme z přístavu, abychom se podívali na aktuální podmínky. Ale vypadá to, že jedeme rovnou na start!

Je pravda, že jen mírně pofukuje. Budeme doufat, že se to moc nezhorší. Mezi mraky vykukuje slabá červená záře východu slunce. Nezávislý pozorovatel mi dává podepsat papír, že plavu na vlastní nebezpečí a nikdo mě k tomu nenutí. Mám pocit, jako bych zvenčí sledovala sama sebe. Člověk by čekal nějakou přítomnost strachu nebo paniky, ale cítím jen klid.

Startuje se kousek od přístavu, což je důležité kvůli potenciální mořské nemoci. Zároveň mi to nedopřává čas na nic. Automaticky se začnu svlékat, Janka mě maže, pod čepičku rozprostírám dlouhé vlasy v naději, že to bude extra izolační vrstva. Venku je 10 °C, stojím na boku lodi ve své minimalistické uniformě a čekám na pokyn.

Jakmile skočím do vody a plavu ke břehu, okamžitě ožiju. Je 5:28 ráno, úterý 15. srpna. Voda má necelých 14 °C.

Moře je opravdu klidné a jen jemně si se mnou pohupuje. Instrukce od Quintona zní: „Plav na začátku co nejrychleji, aby ses vymanila ze silných proudů poblíž irského pobřeží. První občerstvování až po hodině. A buď připravená sprintovat i ke konci.“ Moje vlastní instrukce jsou: Plav co nejrychleji, abys nezmrzla; jez co nejrychleji, abys nezmrzla; plav co nejrychleji, protože se počasí má zhoršovat. Vycházím z předpokladu, že rychlejší plavání bude generovat o něco víc tepla a teoreticky bych tam měla být rychleji. Když tam budu rychleji, horší počasí budu mít jen na menší část přeplavby. Ze stejného důvodu se vědomě snažím víc kopat nohama a zastávky co nejvíc zkrátit. Tempo nicméně nesmím přepálit.

Lidé se mě často ptají, na co při přeplavbách myslím. Jako by nás děsilo to ticho, nedostatek vnějších podnětů. Odpovídám, že je lepší nemyslet. Jakmile moc přemýšlíme, zaděláváme si na problémy. Lidská mysl má tendenci analyzovat a propočítávat, rozebírat, co by se mohlo pokazit, že je voda moc studená a tak podobně, zkrátka vnímat věci negativně. Pro mě je nejlepší, když je mysl klidná a neruší mě, jen mě nechává být.

Svoji porci strachu už jsem si odžila na červnovém tréninku. Teď cítím, že mám natrénováno, vedle sebe loď, kterou řídí zkušený lodivod a na které je můj ostřílený tým. Jako vždy se snažím dostat do stavu ticha, kdy na nic nemyslím a mám čistou hlavu, aby mě nic nezpomalovalo, nic nerušilo. Hlavně nedovolit vstoupit myšlenkám typu „co tu děláš“, „proč tam lezeš“, „je to studené“, „je to daleko“ a tak podobně. Nejraději mám, když můžu jen tak plynout, jako třeba na Catalině, kde půlhodiny utíkaly jako desetiminutovky. Tady to však nejde, zima je všudypřítomná a vtíravá.

Občas si vedle mě sedne zvědavý racek. Pode mnou se objevují medúzy, zatím v hloubce, možná tři metry pod hladinou. Jsou krásné. A mnohem větší než při tréninku v Ullapoolu. Česky jim říkáme talířovky, ale anglický název je popisuje mnohem výstižněji – „lví hřívy“. Jsou jedním z největších druhů medúz na světě – mohou vážit až 25 kilogramů – a pojmenovány jsou podle své „hřívy“, tvořené až 1 200 chapadly, která dorůstají délky do 30 metrů. Tahle načechraná hnědá chapadla používají k lovu kořisti. Plavec naštěstí není tou kořistí, přesto se k nim nechcete přiblížit. Navíc žijí v hejnech, takže se jim těžko vyhýbá. Zatím je ale můžu pozorovat z bezpečné vzdálenosti.

Vítr se trochu rozfoukal a mírně se mi houpe žaludek, žádám si pilulku. Za ty roky jsme zdokonalily techniku komunikace před občerstvením. Jakmile vidím červený ručník, zakývu, že vidím – pokud nepotřebuju nic speciálního. Když něco potřebuju, pár slovy jim to sdělím a hned plavu dál, aniž bych nějak výrazněji narušila svoje tempo.

Během jídla jim hlásím, že jsem v hloubce viděla tři medúzy. Na dotaz, jestli mě požahaly, kroutím hlavou. „Občas s tebou plave tuleň,“ říkají. „A viděli jsme delfíny! A duhu! Samá dobrá znamení!“

Zakývu, že rozumím, a usměju se. Proud mi pomáhá, to je super zpráva!

Když vysvitne slunce, představuju si, jak mi zahřívá záda. Necítím to, ale i představa pomáhá.

Bližší seznámení se lvími hřívami. Asi si taky chtěly prohřát záda a vydaly se k hladině. Dvěma chapadlům jsem se nevyhnula, ale je to takový téměř jemný pozdrav. Po chvíli jich vidím větší shluk. Statečně se smiřuju s tím, že to bude bolet, proplouvám dlouhými chapadly a nechávám se žahnout. Je to pocit, jako by na vás dopadlo několik jisker z ohně a k tomu pár malých uhlíků. V porovnání s Havají to skoro nic není. Možná i proto, že je voda tak studená, je tohle téměř příjemné pálení. Bolest za pár chvil odezní a zůstává jen pocit. Obličeji se naštěstí vyhnuly. Dokud těch žahanců nebudou stovky, bude to dobré. Je to jisté rozptýlení. Pro všechny případy jim to hlásím na loď. Holky je viděly a už připravily antihistamin.

Z lodi poctivě počítají moje záběry za minutu. A je to víc než na předchozích přeplavbách. Je vidět, že se snažím plavat, co to jde.

V těch vlnách se plave o dost hůř než na začátku. Ale hlásím jim, že mi není zima! A není mi ani špatně, zaplať pánbůh. I holky na lodi se zdají v pohodě, nikdo nemizí potají někam zvracet.

Vítr vytváří bílé koně, ale naštěstí fouká téměř zezadu, jako by mě naháněl, a při nadechování tolik nevadí. Přesto je to boj. Soustředím se, abych plavala co nejefektivněji a nejrychleji, protože pokud se podmínky ještě zhorší, nebude to dobré. Potřebuju se tam dostat co nejrychleji.