Takto jsem ten den popsala pro časopis Respekt…

Tak trochu jako v pračce

(toto je nezkrácená verze, která se do časopisu bohužel nevešla)

Je půl sedmé večer. V šest hodin měl volat kapitán lodi, jestli zítra plaveme, nebo ne. Jsem se svým týmem v Severním Irsku a už několik dnů čekáme na dobré počasí, abych se pokusila přeplavat do 34km vzdáleného Skotska. Předpověď počasí na celý týden není dobrá – na celý týden tzv. neap tides, kdy jsou relativně slabší proudy a je vůbec nějaká šance na úspěch. Na ranní schůzce s lodivodem jsme se domluvili, že zavolá večer podle aktuální předpovědi.

Chvíli po půl telefon zazvoní. Lodivod říká, že je to stále 50:50 – předpověď pro lodě hlásí odpoledne vichřici, vítr o síle 6-7 Beaufortovy stupnice. Jiné předpovědi jsou přeci jen příznivější – ráno vítr o síle 1-2, odpoledne 3-4. Domlouváme se, že se potkáme ráno v 5 hodin v přístavu a tam se rozhodneme. Je to zvláštní situace – ačkoli při takovýchto dálkových přeplavbách nikdy nevíte přesně den ani hodinu, dosud jsem večer před vždy věděla. Navečeříme se a jdu se přichystat, jako bychom plavali. Po deváté hodině si jdu lehnout, zatímco můj tým vaří – ovesnou kaši, polévku, zázvorový čaj – všechna jídla jsou předem vyzkoušená. Kanál, který se chystám přeplavat, má totiž jen 14°C – o nějaké 4°C méně než La Manche.

Chvíli se sice převaluji, ale brzy usínám. Je to zvláštní požehnání, že se mi před každou přeplavbou podaří tak snadno usnout, i když jsme někdy museli vstávat třeba v jednu v noci a šla jsem si lehnout v jedenáct. Sice se probudím, když jdou ostatní také spát, ale hned zase usínám.

Budík zazvoní před čtvrtou. Ze dvou plavek si nakonec vybírám krátké červené. Pocitově zahřívací červená barva vítězí nad modrými s delšími nohavicemi, které by mohly trochu chránit před žahavými medúzami. Krátká meditace, která je nedílnou součástí mého rána už přes 20 let. Holky z týmu už jsou dole a připravily snídani. Všechny si bereme pilulku proti mořské nemoci a nasedáme se všemi zásobami do taxíku.

Jak se blížíme k přístavu, voda vypadá klidně. Zdravím se s lodivodem a ten prohodí: „Vypadá to dobře, ne?“ Odpovím, že ano, a – jak zjišťujeme později – tím zjevně padá rozhodnutí, že do toho jdeme J Na lodi se navzájem představíme s dalšími členy posádky i s nezávislým pozorovatelem Irské plavecké asociace, který bude dohlížet na dodržování všech pravidel: začátek z pevniny; nikdo se mě nesmí celou dobu dotknout a já se nesmím ničeho držet; jediné, co mohu dostat, jsou láhve s pitím a jídlem; dokončení na pevnině ve Skotsku.

Vyjíždíme z přístavu, na start je to jen kousek, takže na mě natírají ghí, opalovací krém (verze proti medúzám) a potom hustou nevábnou směs lanolinu s vazelínou na místa, která by se ve slané vodě jinak rozedřela. Venkovní teplota 10°C, takže když stojím na pohybující se lodi jen v plavkách, teplo mi není. Ještě rychle podepsat, že se tohoto šílenství účastním dobrovolně a na vlastní zodpovědnost, nasadit brýle, čepičku a špunty do uší. Celý tým se na chvilku ztiší a koncentruje, pak už skok do ledové vody. Akorát se začíná rozednívat.

Uplavu asi 40 metrů ke skále, které se dotknu, zvednu ruku, že jsem připravena vyrazit, a vyrážím. Běžně jsem zvyklá při dálkových přeplavbách pít každých 30 minut. Obzvlášť v takovéto studené vodě je důležité do sebe pravidelně dostávat něco teplého. Připomínám, že na sobě nemám neoprén, jen plavky a to, čemu říkám „bioprén“, určitou vrstvu tuku, kterou jsem si pečlivě střádala předešlé 3 měsíce usilovným jezením šlehačky (pro celkem zdravě se stravující a trénující vegetariánku je takové pěstování bioprénu docela náročný úkol).

Lodivod mi ale říkal, že kvůli silným proudům u irského břehu by bylo dobré, abych první občerstvení měla až po hodině. Pár dnů jsme to trénovali a snad to bude dobré. Začínám plavat, co nejrychleji to jde, ze 3 důvodů: 1. silné proudy na začátku (pak i na konci, ale k tomu se dostaneme); 2. podmínky jsou ráno dobré a mají se zhoršovat, tak abych toho celkem klidného moře co nejvíc využila; 3. aby mi bylo teplo, nebo spíš aby mi nebyla zima, i když na zimu je lepší nemyslet.

První hodina uteče docela rychle, zahlédnu během ní pár medúz „lvích hřív“ (v češtině správně medúz talířovek), ale naštěstí jsou hluboko pode mnou. Jedna z nich může mít v průměru půl metru. Holky mi podají první občerstvení a plavu dál. Sleduju, co se děje na lodi – už stihli pověsit vlajky – českou a naši oddílovou. Cítím se výborně, vůbec mi není zima. Možná během třetí hodiny mě pár chapadel medúz požahá, tak pro jistotu nahlásím na loď a do dalšího pití mi rozpustí antihistamin. Stále ale žasnu nad jejich krásou, i když se k ní snažím nepřibližovat příliš blízko. Občas si vedle mě sedne zvědavý racek, holky mi taky píšou na tabuli, že viděly delfína a duhu – obojí bereme jako dobré znamení.

Po pár hodinách se zvedá vítr a podle vlajících vlajek se ptám, jestli není lepší, abych se přesunula na druhý bok lodi, aby mě trochu chránila před vlnami. Pilot souhlasí, a tak se přesouvám. Nebude to jediný přesun.

Obvykle při přeplavbách nechci vědět,  kolik času uplynulo a jak daleko jsme, a tak se jen ptám, jestli postupujeme dopředu. Občas si totiž připadám jako v pračce nebo na bitevním poli. Ve vodě nepoznám, jestli jsou to jen vlny, nebo se do toho míchají i nějaké proudy. Ubezpečí mě, že se pohybujeme kupředu, a to mi stačí. Začíná mi být trochu chladno, tak opět hlásím na loď. Naštěstí se mnou jedna z holek byla trénovat, když měla voda jen 11°C, takže ví, že jsem na tom pořád výborně, protože se ani netřesu. I zbytek týmu mě zná velice dobře. Vítr se otáčí, a tak se vrací zpět na levobok. Z lodi mi hlásí, že jsem asi o hodinu dál, než byl tou dobou jiný plavec dva týdny přede mnou. To je dobrá zpráva, ale nikdy není vyhráno, dokud nejste na druhé straně. Obzvlášť na tomto kanálu – někdy plavci doplavou jen pár set metrů od břehu, ale proud je nepustí. Hlavní je vydržet a ještě si nechat nějakou energii na konec.

Stále se snažím plavat rychle, možná na 90%, rychleji než při jiných přeplavbách. V jednu chvíli mi sestra píše na tabuli: Když udržíš tempo, můžeš to mít za 10 hodin. Když zrychlíš, můžeš mít světový rekord. Jen se pousměju, protože rychleji to opravdu nejde, a ani podmínky nejsou ideální. Ale je super, že mi to napsaly – na lodi prý byla diskuze, jestli mi to říkat, nebo ne.

Pilot dává během jednoho občerstvení pokyn, abych plavala, co to jde. Holky si ale uvědomí, že jsme ještě hodně daleko, a tak s pilotem situaci ještě probírají a pak mi píšou, že stačí držet tempo. Dost se mi uleví, protože můj sprint není o moc rychlejší, zato hodně vyčerpávající.

Při některém z dalších občerstvení mi předávají informaci (kterou mi musí několikrát opakovat, protože mám špunty v uších), že když udržím tempo, tak tam jsem za 10 hodin. Zpětně mi holky říkaly, že jsem koukala dost nechápavě, a pak jim došlo, že jsem si mohla myslet, že to bude trvat ještě dalších 10 hodin!! Tak rychle píší na tabuli, že ne ještě deset hodin, ale celkem 10 hodin. Ne, že by mě to úplně vyděsilo, ale ta zpráva je ubezpečující, a tak plavu dál. Na občerstvovacím menu mezitím přibyla polévka, kterou jsem předtím stále odmítala, až jsem si jednou neřekla, co chci, tak mi ji naservírovaly a od té doby ji chci pořád. Je ze samých dle ájurvédy zahřívacích ingrediencí: sladké brambory, mrkev, zázvor, skořice. A je výborná.

Zleva vidím hnát se černé mraky. Mohlo to být možná v osmé hodině. Jediné, co mě napadá, je, aby nebyla bouřka, protože to by znamenalo ukončení přeplavby. Nakonec je z toho liják, ale nic horšího. A ten mi ve vodě nevadí a na lodi mají vzrůšo, když se snaží vše co nejrychleji uklidit a ještě u toho posílat zprávy kamarádům všude po světě.

Kolem deváté hodiny plavby mi tým předává informaci, že pokud zrychlím, bude to ještě 1,2 míle, a když se mi to nepodaří, tak to bude 1,7 mil. Nabídka je to lákavá, a tak se snažím, co to jde. Obvykle při dálkových plavbách skoro nekopu nohama, ale teď se opravdu snažím. Při dalším občerstvení se pilot diví, proč zastavujeme, abych plavala co nejrychleji a vůbec se nezdržovala. Trochu mě to vyděsí, ale odkládám láhev a znovu plavu ze všech (zbývajících) sil. Mělo by to ale být už poslední občerstvení, což je úžasná zpráva. Pak už mi jen hlásí, že loď dál nemůže a že se mám jen dotknout skály, vylézt na břeh se nedá. Doplavu k nejbližšímu výčnělku a moc se nezdržuji, aby mě nějaká vlna na skály nehodila. Teď už jen doplavat zpátky k lodi. Vylézám po žebříku a všichni jsou připraveni a sledují, jestli budu potřebovat pomoc. Říkám, že je mi fajn a že ani nepotřebuji polít teplou vodou – dokud mě nezačnou polévat, protože to je moc příjemné.

Loď vyráží na cestu zpět a já se jdu do podpalubí co nejrychleji převléct. Jak se to ale houpe a jsem dole, kde není moc čerstvý vzduch, přichází na mě mořská nemoc. Naštěstí až cestou zpátky, už byly přeplavby, když mě postihla při plavání. Musím rychle nahoru a krmím rybičky. Počasí se ještě víc zhoršuje a moře hodně háže, takže cesta zpátky je dost utrpení, trvající víc než 3 hodiny. Za námi je znovu liják, kterému těsně ujíždíme, a nad místem přistání se objevuje další duha. Sedím venku a je mi zima, protože fouká a teplota je kolem 15, ale dovnitř nemůžu, bylo by mi ještě hůř. A tak se raduju, že se to navzdory všem předpovědím podařilo, a zároveň se modlím, abychom už byli zpátky v přístavu. Do přístavu nakonec vplouváme chvíli po 17 hodině, akorát v době přílivu, takže můžeme vjet dovnitř. Fotíme se se všemi – s kapitánem a jeho posádkou, s třináctiletým klučinou, který na lodi občas pomáhá, s nezávislým pozorovatelem a celým týmem. Čekají na nás i místí otužilci, se kterými jsme trénovali, fotíme se i s nimi a pak nás laskavě vezou domů. Po šesté hodině přijíždíme domů a můžeme si říct: „To byl ale den!“

Děkuji kapitánovi, celému týmu a všem, kdo mi pomáhali, a to nejen při samotné přeplavbě. U přeplavby je moje jméno, ale skrývá se pod ním mnohem víc. S vděčností.

ABHEJALI BERNARDOVÁ

Sri Chinmoy Marathon Team